Galerie AMB
KLUB KONKRETISTŮ
KONKRET
Galerie U Přívozu SVK,
Hradec Králové
Stanislav Kolíbal Karel Štědrý
PARALELY II.
29/11–31/12/2023
Výstava je setkáním dvou umělců, které od sebe dělí šedesát let. Stanislav Kolíbal (nar. 1925) je nezpochybnitelnou legendou současného výtvarného umění, jeho význam však není omezen jen na české prostředí, stal se sochařem světového významu. Od chvíle, kdy byla jeho plastika Stůl představena na přelomové výstavě Sochařství dvaceti národů v newyorském Guggenheimově muzeu, už uplynulo více než pětapadesát let. Nežije však minulostí a přes úctyhodný věk, v němž už umělci vesměs jen bilancují, neustále tvoří.
Karel Štědrý (nar. 1985) zase patří k předním osobnostem českého malířství, které vstoupily na uměleckou scénu ve druhém desetiletí jednadvacátého století. Ve své tvorbě odráží zdánlivě protikladné zdroje. Můžeme v ní rozpoznat inspirace klasickou modernou, ale také o pop-kulturu a její specifické projevy jako jsou graffiti, hip-hop, break-dance a počítačové hry. Podstatné však je, že i přes rozdílná východiska jde o umělce zaměřené na geometrickou abstrakci, kteří mají k sobě po umělecké i lidské stránce blízko. Expozice v Galerii U Přívozu, SVK v Hradci Králové
navazuje na první společnou výstavu Stanislava Kolíbala a Karla Štědrého Paralely, která se uskutečnila v roce 2022 v pražské Galerii Villa Pelé. Zatímco výstava v Praze se konala v novorenesančním domě, královéhradecká přehlídka se odehrává v přísně minimalistické architektuře navržené studiem Projektil. Přízemí je věnováno dílu Stanislava Kolíbala z období let 1988 až 2023. Zachycuje důležitý zlom v umělcově tvorbě: na konci osmdesátých let dvacátého století totiž pobýval v tehdejším Západním Berlíně na stipendiu DAAD a začal se soustředěně věnovat kresbám (jsou nazývány jako Berlínské kresby), které se staly východiskem pro Stavby (unikátní Stavba XXIV z roku 1998 je těžištěm výstavy), ale také pro bílé reliéfy nebo akvarely. Můžeme je považovat za půdorysy abstraktních architektur stejně jako za hledání řádu a harmonie pomocí vztahů mezi čárou a kružnicí. Přestože umělec používá stále stejný princip, výsledky jeho počínání se neustále proměňují. „Každá nová čára, nová kružnice či čtvrtkruh je změnou, takže se rodí neustále nový a nový stav. Proto je výsledek pokaždé jiný. Je nekonečný. Jde se v podstatě o princip akce a reakce převedený do výtvarné tvorby. Hledám náhodu tím, že odhaluji vztahy mezi geometrickými prvky. Není to sázka na jistotu. Je to svého druhu meditace, ale také dobrodružství, protože výsledek se nedá předem odhadnout.“
část z textu Petra Volfa
ART Patro, Hradec Králové
Jana Babincová
Šikmá plocha
Miloš Šejn
Psané krajiny
6/12/2023—4/3/2024
Už na první pohled je jasné, že oba autoři jsou velmi odlišní. Obrazy Jany Babincové jsou přesné a exaktní. Autorka vychází z geometrie a z kubistické architektury. Miloš Šejn je klasikem českého land-artu a v malbě se vyjadřuje expresí. A přece objevíme cosi společného: na jedné stra-ně hluboký osobní prožitek malby, fyzický i duchovní, a na druhé metodičnost. Oba si vytvořili svou vlastní výzkum-nou a tvůrčí metodu, a i když ji používají každý jinak, jsou v ní důslední a kreativní.
Jana Babincová studovala vztah tance ke kompozici plochy. Zajímaly ji systémy a kódování, převáděla sdě-lení do jazyka barev a ploch. Malbu i pohyb vnímá jako v čase uzavřenou performanci. S Pavlou Nešverovou rea-lizovala projekty Gammatone a Akord, v nichž se zabývala vizualitou hudby a transformací hrané varhanní skladby do audiovizuální instalace. Pracuje s propojením náhody a intuice s pevně určeným řádem. Autorka je okouzlená eukleidovskou geometrií, jež popisuje svět složitý, ale křiš-ťálově jasný a vypočitatelný. Moderní geometrie takovou jistotu zdaleka neskýtají. Výsledkem je formální malba ostrých hran, spíše konstrukce než malba v pravém slova smyslu, zamýšlená přesně do prostoru Gočárovy stavby. Jeden z obrazů je inspirován designem lustru z domu U Černé Matky Boží. Jiné kubisticky střídmě barevné kompozice podnítila výuka matematiky. Jsou založeny na trojúhelnících: různostranném, rovnoramenném i rov-nostranném. Základem symetrie jsou ostré, tupé i pravé úhly. Šikmá plocha hovoří o posloupné a nevyhnutelné události, o argumentačním klamu, o hrozbě pádu, a nebo také o vitalitě. Nastavíme-li šikmé ploše zrcadlo, z propadu se stane vzestup a tak stále dokola.
Miloš Šejn opustil tradiční malířský systém organizace obrazové plochy ve prospěch metody psaní záznamu. Obrazy působí expresivně, dotýkají se nás, pozorovatelů, naléhavou dynamickou složkou rukopisu. Uchovávají velko-lepé a grandiózní děje, jichž se vcítěním do obrazu můžeme také dotknout. V expresivitě (sebe)vyjádření je podstatnou složkou imprese a empatie k přírodnímu dění. Autor nechává svým vyladěným tělem proudit impulsy dějů ve volné krajině i v zahradě. Ateliér pod volným nebem mu dovoluje otevřít se zvukům, vůním, matériím, barvám. Zápisy na rozměrná plátna položená na zemi provádí dotyky úlomků dřeva, listy, lodyhami, prsty. Přírodní pigment i barvu sype, kape, tře o sebe. Vznik díla je performancí a malba jejím zázna-mem. Čin stvoření obrazu se nedá opakovat, je otiskem prožívaného bytí v konkrétním okamžiku, tady a teď v kon-krétní přesně určené krajině. Často jde o místa v korytu řeky Ohře, v Javořím potoce v Krkonoších nebo na vlastní zahradě v barokní krajině v okolí Jičína. Umění funguje jako možnost duchovního doteku člověka se živým světem.
text: Martina Vítková