CLUB OF CONCRETISTS

Splendid Land asociuje úžasnou, kouzelnou, nádhernou zemi. Liší se od Promised Land, zaslíbené země, jejíž existence ve většině velkých příběhů zařazuje stará světová náboženství (a nejen je) k víře migrantů. Krásnou zemi nemáme slíbenou, netřeba na ni čekat. Nebude nám dána. Je potřeba si ji vytvořit. Umění se vždycky nějak vztahuje ke kráse a pravdě, obojí ve svých životech předpokládáme. Filip Švehla i Ondřej Boušek pracují s řádem, tak zásadním pro lidská sídliště, města a domy. A zároveň s živostí barev, jež betonovým džunglím často schází. 

Když maluji, myslím na tanec – protože tanec je formou ladného pohybu, který se ve své elementární podobě odráží v malbě a na plátně podobně jako duševní stav člověka, říká Filip Švehla. Není to žádný návrat do 60. let, kdy francouzský malíř Georges Mathieu proces vzniku malby vnímal jako šermířskou a taneční akci. Spíše konceptuální lehkost a zájem o komunikaci s vnímatelem 
obrazu. Filip Švehla je přesvědčen, že umělec má cestovat na jih. Původní středoevropskou strohost a střídmost přepsala v jeho příběhu kombinace patiny, věkovitosti a vybledlého jižanského veselí ve squatu ve Valencii. Díky svým cestám se promaloval k hravosti, výraznosti a radosti z čisté energie barev. Švehlovy velkoformátové i komorní obrazy vycházejí z koláže barevných papírů, jsou expresivní i geometrické. Pruhy, vertikály, horizontály, diagonály i křivky se na ploše organizují paralelně vedle sebe nebo v překrývajících se vrstvách. Krátké úsečky,
obdélníky a čtverečky jakoby obraz rozpohybovaly. Připomínají tím Mondrianovo americké jazzové Broadway Boogie Woogie. Vystavená série rozměrných vertikálních obrazů je inspirována architekturou, urbanistickou koncepcí města i jeho živelným růstem. Je to rozhodně město pro lidi.

Ondřej Boušek vytváří uzamčené světy. Nemohou mimo svůj rám, jsou uzavřeny v obrazci jako v okně nebo na scéně. Ornament je duchovní struktura, záchytný bod a zároveň obsese. Konceptuální mistr miniatur vyšel ze sběratelství, od tkaných textilií, kde čtverečky, respektive obdélníčky, naznačují křížení osnovy a útku, vertikálního a horizontálního směřování. Malířským způsobem pracuje s milimetrovým papírem jako s rastrem. Malba nikdy nemusela být tak přesná a přesnost nikdy tak malířská. Autor našel způsob, jak pracovat s plošnou iluzí. Tím, že se nechává tu volně tu doslovně inspirovat ručně vyrobeným textilem, si přivlastňuje čísi anonymní vzor. Ani kresba, ani malba, díky instalaci trochu objekt. Nejpřesněji asi výšivka barvou. Pixely na šířku se spojují
do různých obrazců, letících šipek, symbolických cest, blikajícího displaye, nočního pohledu na vzdálené dynamicky zářící město. Přesnost je tu zásadní kvalitou, překračuje minimalistickou úspornost, redukci a čistotu. Ornament autorovi dovoluje být střídmý i opulentní, protože stále dodržuje konstruktivní strukturu. Obrazce uzavřené nebo narůstající se vyvíjejí matematickou úvahou, a rovněž logikou růstu a akceptují chybu. text: Martina Vítková