Galerie AMB
KLUB KONKRETISTŮ
Galerie AMB
Když mluvíme o umění, většinou si představíme malovaný obraz. Malba je křižovatkou mezi médii, sociálními skupinami, konformitou i radikalitou. Klub konkretistů KK3 v mezičase představuje dvě pozoruhodné mladé malířky. Spojuje je studium v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské akademii, což je mimochodem svými absolventy nejúspěšnější ateliér. Obě pracují na hraně mezi abstrakcí a předmětností. Obě vycházejí ze světa, v němž žijeme, cítíme, dýcháme, dotýkáme se, vnímáme, milujeme, sníme, pláčeme, přemýšlíme, jsme šťastní, zklamaní nebo zranění. Je to svět skutečný, ale na fotografiích ho neuvidíte, tam přebývá jen jeho vnější slupka. Zásadní kvalitou jsou barvy, linie, světelnost. U Petry Švecové hraje v zachycení nezachytitelného důležitou roli materiál, technologie, plátno, typ barev, kvalita pigmentu, průhlednost lazur… Ester Knapová mluví o inspiraci ve starých fotografiích, o zážitku, příběhu, o melancholické poetice Aki Kaurismakiho. Východočeši ocení, že pro ni bylo významné setkání s knihou Karla Malicha Od tenkrát do teď tenkrát.
Spojovníkem mezi jejich obrazy je název výstavy – mapy paměti. Obrazy samy bývají nejčastěji mapami nebo zrcadly. Buď realitu odrážejí, nebo nás někudy vedou. Mapa je model reálného světa, a i když nikdy není jeho úplným obrazem, občas se na ní objeví něco, co v realitě nejsme schopni vnímat. Paměť popisujeme jako schopnost centrální nervové soustavy uchovávat a používat informace o předchozích zkušenostech. Umělci obvykle pracují právě s její nedokonalosti. Malíři okolo Paula Gauguina na konci 19. století věřili, že v paměti zůstane jen to nejpodstatnější, detaily a podružnosti zmizí. Obraz malovaný po paměti je tedy syntetizovaný. Jaksi zhutnělý, harmonizovaný, naplněný nebo i symbolický. Jak by mohla vypadat mapa paměti? Jako obraz, který dokážeme zhmotnit na plátně a uvidět na něm to, co myšlenkám a smyslům uniká… Cokoliv se v uměleckém díle vyjadřuje, nemůže být řečeno jinak, říkal Theodor Adorno.
Čím je pro nás obraz právě teď? Dekorací na stěnu nebo poselstvím o životě a smrti? Malba je staré médium, v současné době si hledá místo, někde mezi fotografií a designem. Fotografie je vždy příliš přesná ve vykreslení vzpomínky, malba se s námi mění v čase, jak odstupujeme a obkružujeme určitý okamžik, jež v nás zůstává jako pocit, závan vůně, déšť dopadající na plechovou střechu, dotyk slunce na ramenou, pohled do mraků, světlo z okna putující po podlaze, dávno zahojená letmá bolest, chuť malin z okraje lesa. Úplně obyčejné, přesto posvátné okamžiky.
Ester se pohybuje převážně venku, v outdoorových aktivitách, v lese, v krajině, u vody, Petra uvnitř domu a v zahradě. V jejích kompozicích vidíme hrany stolu, organické tvary, někdy květiny, fluidní a průhledné objemy. S obrazy Ester se vydáváme z domu ven, na cestu, která přinese překvapení, nebezpečí nového, přírodního, neznámého. S Petrou si užijeme zastavený čas, klidožití, můžeme se podělit o zkušenost doby, kdy jsme se možná naučili být zase rádi doma, ve svém vlastním prostoru, vnitřním i vnějším, ve svém vlastním životě. Porozumět obrazu znamená jej uvidět.
Martina Vítková