Galerie AMB
KLUB KONKRETISTŮ
Galerie AMB
Jan Stolín
*21. 7. 1966 ve Svitavách
Studoval pražskou Školu uměleckých řemesel a Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě. Absolvoval sochařský ateliér Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Působí na Fakultě umění a architektury v Liberci, od roku 2018 jako vedoucí Katedry umění. Založil a dvacet let vedl významnou libereckou galerii Die Aktualität des Schönen... Tři roky byl kurátorem Galerie SET v Oblastní galerii Liberec, nyní tvoří program galerie Cube x Cube Gallery v Kryštofově údolí nedaleko Liberce. Je autorem několika realizací ve veřejném prostoru. Na řadě mezioborových projektů spolupracoval se svým bratrem architektem Petrem Stolínem.
S instalacemi Jana Stolína jsme se již v Hradci Králové setkali. Autor používá různé segmenty reálného industriálního světa, akumuluje je do kompozic, jež můžeme považovat za monumentální prostorové kresby. Ať už jde o kovové tyče, či kroutící se průmyslové potrubí, oživují prostor a dočasně ho mění. Stolín je zakotven ve světě umění, v bílé krychli, kde vše je citací. Všímá si toho, co divák snadno vypouští: výstavní architektury, panelů, soklů, umělých stěn. V minulosti je nechával mručet a vydychovat chlad či dým, stavěl je doprostřed a do čela prostoru namísto „skutečných“ uměleckých objektů. V obvyklé představě to v galerii musí proudit, musí jít o živý prostor a před diváka je třeba klást otázky, nabourat jeho jistotu ze smyslu věcí. Minimalistické krédo říká: To co vidíte, je to, co vidíte. Přestože je Stolín svými pozicemi redukcionistickému proudu v umění blízko, jde ještě o něco více. Formu objektů nedokážeme snadno zařadit. Vynořuje se z hlubin bělostného prostoru, strukturuje ho pravidelným žebrováním a přirozeně přechází v neurčitě dokonalé plochy. Umělecké dílo je architekturou vztahů, myšlenek, často hmot, ale v tomto případě také prázdna, jež touží býti vysloveno. Nic přechází v něco, stín ve světlo, náhoda v řád, pravidelnost v chaos a možná se někde nad tím, či mezitím poznenáhlu projevuje vědomí. Vědomí jsoucna, vědomí sama sebe, vědomí prostoru a vědomí kontextu umělecké formy.
K instalaci objektů v kostele sv. Ambrože v Hradci Králové. Již dlouho mne zajímá utváření podoby vzájemného vztahu zkušenosti a vzpomínky. V nynější práci se nesoustřeďuji na jednotlivý objekt, ani na klasickou instalaci pojatou jako ozvěna metafor scénického vnímání světa.
Objekt je zde spíše dotekem, provázaným s prostorovým uspořádáním kostelního interiéru, není samostatnou entitou.
Jde o hranice přesahu poznaného a nepoznaného, skrytosti a zjevnosti, světla a temnoty. Oslovuje mne šero nevysloveného, postupné vyjevování smyslu, jeho prosvětlování. Tvar se nachází na pomezí vnějšího a vnitřního, uzavřenosti a otevřenosti, je světem pro sebe i světem, vydávajícím se okolí.
Jaroslav Prokeš
* 12. 12. 1977 ve Frýdlantě
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě a obor ražená medaile a mince na Vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou. Absolvoval v ateliéru Sklo v architektuře Mariána Karla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Získal stipendium na Hochschule für Kunst und Design v německém Halle a doktorský titul na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vede společný ateliér s Richardem Loskotem na Fakultě umění a architektury v Liberci.
Forma vždycky v domácím prostředí existovala v blízkosti slova obsah. Obsah určoval formu a forma modelovala způsob, jakým obsah interpretujeme. Čtení uměleckého díla odvisí od materiálu, použité technologie a případně také procesuality, do níž jako vnímatelé vstupujeme. Obsahy, jež chceme sdělit, existují stále okolo nás, ale forma je to, co volí umělec, aby nám dal nahlédnout za náš běžný horizont. Co o formě víme? Pro užité umění (design) v čele s architekturou platí, že forma sleduje funkci. Zásadní výstava poválečného umění v bernské Kunsthalle pojmenovaná svým kurátorem Haraldem Szeemannem Live in Your Head – When Attitudes Become Form (Žij ve své hlavě – Když se postoje stávají formou, 1969) někdy od té chvíle je v umění mnohem jasněji vidět odhmotnění, koncept, svoboda, aktivismus... Zformovat složitou strukturu vědění, myšlenek, vizí, jež jsou součástí podhoubí uměleckého díla, to je kontext, který obdivujeme nebo zatracujeme, záleží na přesvědčivosti autora a na našich osobních preferencích a otevřenosti. Pro Jaroslava Prokeše je inspirativní nehmotné, ale zároveň architektonické, tedy prostor, a v něm se odehrávající děj, proces. Do funkcionalistického výstavního prostoru Gočárova kostela přichází s jemnou kresbou, jež se po zdi vine jako proud myšlenek, jako řeka, jako vzdušný vír viděný ze země za letadlem. Horizontalita a přibližně stále stejná intenzita poukazuje z fyzikálního hlediska na dlouhodobě působící konstantní hybnou sílu, jež nese energii kontinuálně, bez nápadných erupcí a mezer. Kresba jako by byla jen součástí čehosi většího. Myslíme na funkce umění (zdobit, inspirovat, vyjevovat, poučovat, naplňovat) a zároveň hledáme postoj umělce (klimatická změna, válka na Ukrajině, liberální nebo konzervativní, vztah k nebinárním pohlaví a queer). Ale čára proudí se stále stejnou silou, energií a účinností. Jak uklidňující.
text: Martina Vítková
.jpeg)