Galerie AMB 

Galerie AMB, Hradec Králové

ANNA HULAČOVÁ
A VLADIMÍR HOUDEK

17/05–14/06 2021

Bod Nula

Byl to pozoruhodný objekt, jemně sestavený z malých čtverhranných kovových plíšků. Nemohl být tak velký, aby zaplnil celou místnost. To ani nebylo jeho ambicí. Jeho monumentální charakter spočíval v něčem jiném, v neinvazivní inteligenci, preciznosti, v intuitivním systému propojení všech částí. Byl stvořený k vyššímu účelu. Byl komplexní spojnicí všech utopických vizí minulosti a budoucnosti. Měl zodpovědět otázky po smyslu života, po jeho organizaci a reorganizaci. Teď ale ty plíšky ležely rozházené na podlaze a nikdo nevěděl, co s nimi. Všichni se báli se jich dotknout. Vzbuzovaly jakousi posvátnou úctu a zároveň bezmoc. Snad i to, že si někdo dovolil ten divotvorný stroj rozbít, bylo svým způsobem posvátné. A tak zůstaly všechny plíšky přesně tam, kam po nárazu dopadly, a mohly se stát jedině předmětem distančního měření, zkoumání a duchovního uchopení. Přicházeli vědci a mystici z celého světa a snažili se vypočítat pravděpodobné spojovací plochy, simulovat veškeré dostupné možnosti kombinací jednotlivých prvků přesahující i do čtvrtého rozměru, používali exaktní vědu i jasnozřivost. Vyzkoušeli všechno, od geometrie a kvantové fyziky přes psychotroniku až po skupinové meditace a šamanské kruhy. Jak se dalo očekávat, plíšky zůstaly tam, kde byly, jen lehce zapadaly prachem. Nikdo na nic nepřišel. Veškeré snahy končily ve výchozím bodu. Těžko říct, jestli byly marné.

 

Nejvynalézavějším společenstvím té doby bylo včelstvo. Před několika dekádami včely o vlásek unikly globálnímu vymření, ale to za cenu jemných mutací napříč svými čeleděmi. Staly se odolnějšími vůči chemickým postřikům, pesticidům, závadné vodě, překyselené půdě a dalším věrným společníkům klimatické krize. Fyzicky zmohutněly a objevily se u nich nové genetické prvky, které tyto jinak mírumilovné bytosti poněkud vyzbrojily pro případ nebezpečí (zejména hrozícího opětovného přemnožení lidstva). Včely začaly spontánně obydlovat úlomky lidské civilizace poslední éry, která za sebou zanechala množství elektroodpadu, jednorázových plastů a betonových džunglí. Včelí úly se nacházely ve vyhozených mikrovlnných troubách, LCD obrazovkách, ale i v ruinách celých výškových budov. Některé čeledi dokonce obydlely plastové ostrovy uprostřed oceánů, kdy obřími plástvemi zakonzervovaly plastové podloží, aby se dál nedrolilo do mikročástic nevratně se mísících s mořskou vodou. Vytvořily za tím účelem pozoruhodnou symbiózu s některými druhy vodního hmyzu. Včely nebyly nijak bojovné, stále pokračovaly v propojování jednotlivých ekosystémů a obnovování ztracených vazeb, k čemuž si ještě přidaly zmíněnou konzervaci toxických míst. Držely si první místo v žebříčku nejužitečnějších druhů na této planetě.

 

Zajímavé je, že plíšky za toxické očividně nepovažovaly, protože je nechaly ležet tam kde byly, a neprojevovaly o ně žádný zájem. Soustavně utvářely zdánlivě nesouvisející obrazec ze včelích pláství na druhé straně kostelní lodi. V určitou hodinu jím procházely sluneční paprsky a dopadaly i na zaprášené plíšky, které lehce odrážely světlo na okolní stěny. Nikoho z přítomných nenapadlo, že by to celé spolu mohlo souviset. Jak je lidem vlastní, každý se zabýval svou specifickou expertízou oddělenou od ostatních fenoménů. Dokonce i holistické přístupy nedokázaly uchopit jemnocitnou provázanost celého jevu. Postupem času se začaly ukazovat určité formální souvislosti, podobnosti tvarů a proporcí. Nová epocha začala docela potichu a potají, bez přičinění člověka. Bez velkých katastrof, radikálních proměn politických systémů, ekonomických krizí a úpadku lidství. To vše už proběhlo někdy předtím. Dalo se předpokládat, že se nová éra skutečně rozvine tehdy, když se podaří člověka udržet na uzdě, nebo alespoň v bezpečném zázemí jeho vědeckého odstupu. Ještě to nebylo jisté, ale byla tam určitá naděje. Byl to bod nula, což bylo za dané situace více než velkorysé.

 

Karina Kottová