Galerie AMB
MÁLEK vs. GOČÁR
Cesta Štěpán Málka polem vizuálního umění je systematická, přesto neustále překvapuje. Od pozorování vnějšího světa se celkem velmi rychle dostal k jazyku geometrie, skrze který ho tak dobře a dlouho známe. Umělec nepracuje jen s pravými úhly, inspiruje se nalezenými nebo přírodními materiály, konceptuálními postupy. A co je nápadné, zabývá se barvou, která je pro klasické sochařství jen nepodstatným povrchem. U Štěpána Málka povrchy rozkvetly z černé, bílé a přírodní materiálové přes lepení barevných hedvábných papírů až po expresivní a impresivní polychromii. Aktuálně pracuje s materiálovou kresbou. O co jde? Pro každé sochařské dílo je důležitý materiál. Kámen je těžký a hmotný, kov také, ale navíc dutý a znělý. Dřevo vyrostlo a je pro nás stále živé, u skla lze využít transparence, odrazu a zdánlivé ne-hmotnosti a ne-viditelnosti. V posledních letech, jak se zdá, Štěpán Málek upustil od pevných, dokončených forem a začal se zabývat instalací z materiálů a modulů, které lze variovat s ohledem na prostor či autorův úmysl. V instalaci v kostele autor pracuje s kovem a textilem. Textil ji činí dočasnou, barevnou a v podobě šňůrek i kresebnou. Kresbu na stěně vlastně vytváří materiál – podle toho, jak jej autor zpracuje, odměří, ustřihne nebo naváže. Sochař vyšel ze základní dispozice kostela, z instalačního systému, reprezentovaného ocelovou tyčí ve výši asi 3 metry, z ní spustil barevné provázky. Gravitace se postarala o jejich geometrii. Zatímco vertikály jsou přesné a jasné, horizontály jsou exaktní díky kovu - nerezové závitové tyče mají dostatečnou pevnost, aby odolaly zakřivení skrze zemskou přitažlivost. Provázek vytvořil svislice, křivky a diagonály. Celek pracuje s linearitou a protikladem tvrdosti a měkkosti. Instalace v Gočárově kostele je tektonická a zároveň nehmotná. Barevné provázky v mondrianovské trojkombinaci modré, červené a žluté odkazují k tomu nejzákladnějšímu barevnému vidění, z těchto barev konstruujeme všechny ostatní. Vzájemné spoje z barev a kovu dávají dohromady síť, jež pokrývá stěny, aniž by s nimi souvisela, jako třeba kachličky nebo mozaika. Možná spíše souvisí s tím, co se děje uvnitř prostoru, uvnitř kostela a zároveň galerie. Tam se napojují na sebe lidé, jejich příběhy, interpretace souvislostí - a vytvářejí síť, jež je základem společenství. Celek instalace je tak efemérní, že ve světle těchto dní nelze téměř fotograficky zachytit. Dílo je určeno přímo a hlavně lidským očím. Uzlíky v místě spojů mezi tahy a materiály dodávají instalaci autentický a zároveň poetický ráz ne nepodobný hvězdičkám v bambusových prostorových konstrukcích Františka Kyncla. Nezáleží na tom, z jakého materiálu umělecké dílo vzniká, zda je snadno dostupný nebo high-tech, mnohem podstatnější je, jak autor dokáže materiál jako fenomén využít a stvořit z něj smysluplné poselství době, v níž žijeme. I když se toho málokdy můžeme fyzicky dotknout a někdy to ani nevidíme - nejdůležitější je síť, vztahy mezi lidmi, propojení ve společenství. text: Martina Vítková