top of page

 SHELL Gallery 

Galerie Škroupovka v Hradci Králové

Konstrukce území

Aneta Juklíčková / Filip Švehla

7/3–9/4/2024

Považujme území za definovaný prostor, v němž přebýváme. Měníme úrovně? Nebo jsme stále v jediné – a co se mění, jsou sotva kulisy? Konstruujeme si svá území? Jaké jsou základní danosti našeho bytí v reálných dimenzích? Umělecká díla, na něž se díváme, mají tendenci z plochy galerií přerůstat do našich prostorů. Být tu s námi, ovlivňovat náš svět, být součástí vesmíru věcí. Aneta Juklíčková hledá bezpečné hranice osobního území, staví schránky bytí 
jedince. Filip Švehla promýšlí otevřenost území, uvažuje v horizontech náměstí, dvorů, čtvrtí a celých měst nahlížených převážně shora. 
Malíř si definuje prostor rámem. Plochou mezi okraji. Filip Švehla z této po staletí přijímané komfortní zóny libovolně vykračuje. Vchází ze dvou do tří rozměrů a umožňuje podobný pohyb i divákovi.  Jeho obrazy jsou fyzickými objekty, plátny nebo deskami, ale mohou být reliéfy, architekturami či blikající dráhou. Zdrojem jsou kresby zachycující dění ve městě energickými tahy a geometrickými poli. 
Občas jakoby autor opozitními a kontrastními pruhy portrétoval telurické proudy. V procesu tvorby obrazům předcházejí také koláže z barevných papírů, kompozice s dynamickými proužky, čtverečky, obdélníčky. Živost drobných skic je jiná ve velkých obrazech. Měřítko je zásadní. Rozměrné obrazy jsou obsáhlým územím, ty komorní osobní zónou. Město nahlížené z obydlené zelené zahrady na střeše 
činžáku nebo z terasy s heliportem má v sobě pozitivní energii, harmonie nepostrádají vnitřní napětí, za dobře okysličenou krví metropole je hudba,
zvuky, světla, svobodný pohyb. 
Sochařka Aneta Juklíčková pracuje s reliéfy a objekty, otevřenými a uzavřenými formami, klecemi, věžemi, krabičkami. Používá papír, lepící pásku, sádru, cement. Vratké konstrukce klecí a věží jsou konstituovány z linií, které snadno můžeme považovat za kresbu. Linky vedou prostorem jako osudové čáry dlaní. Jedinečně a nevyhnutelně. Klece jsou malířskými objekty. Jakoby se zhmotnily z plátna. Barva je spíše fragmentem než povrchem. Linie se vztahují k pravoúhlosti, jíž jsou fascinovány. Formy krabiček jsou uzavřené, vizuálně dokonalé, čisté a téměř bílé. Uvnitř hranic je prázdno, prostor vymezený pro naše bytí. Ale co je uvnitř hranic jako oddělujících ploch a linií? Sochařka použila cosi 
reálného. Lepenkovou krabici, v níž přišel balík, dočasnou schránku, nádobu na dárek, box, v němž jsme si donesli z obchodu nákup. Z anonymního předmětu se stává cosi osobního. Plastický i konstruktivní přístup vede potřeba vlastního bezpečného místa. Bytí uvnitř a vně je otázkou hranic. Když filozof Heidegger mluví o zdržování se na této zemi, říká: Zabydlení se ve světě je završeno tehdy, když jsme „došli klidu a míru“, když se můžeme ztišit a prodlet. Stavět a bydlet předpokládá zhotovit si okrsek takového ztišení, schránku klidu.
text: Martina Vítková

  • Facebook
bottom of page